Home page > Rakousko-Uhersko

Rakousko-Uhersko

Revoluční události v letech 1848 – 1849 si v habsburské monarchii vynutili věnovat zvýšenou pozornost výchově budoucích vojenských profesionálů. Dosud byl velitelský sbor budován přežilým polofeudálním systémem prebend a privilegií. Reforma měla vytvořit pružný systém vzdělávání budoucích vojáků z povolání, který by umožnil vhodné uplatnění také chlapcům z rodin vojáků s nižší hodností, sirotkům válečných veteránů a synům válečných invalidů. Internátní forma výuky měla chlapce ochránit před neustálými změnami služebních působišť jejich otců a formou kolektivní výchovy připravit na život vojenského profesionála.

Začátkem 50. let 19. století se zvažovala výstavba vyššího výchovného ústavu pro chlapce ve věku 11 až 15 let v Brně a nižšího výchovného ústavu pro sedmi až desetileté chlapce v některém z menších moravských měst s dobrou železniční a silniční dostupností. Vybíralo se mezi Přerovem, Kroměříží a Hranicemi. Po složitých jednání bylo Brno pro neúnosné finanční požadavky z výběru vypuštěno a do Hranic byl 19. března 1853 umístěn vševojskový vyšší výchovný ústav a výchovný ústav jezdectva. Nižší výchovný ústav měl být postaven v Přerově.

Hranice (tehdy Weisskirchen) byly pro stavbu c.k. rakousko-uherských vojenských ústavů v roce 1852 vybrány na úkor Přerova, Brna a Kroměříže hlavně proto, že zde byla již dostavěna železnice spojující Vídeň s Krakovem. Toto rozhodnutí mělo pro Hranice tehdy se 7200 obyvateli nedocenitelný význam. Areál s rozlohou 21 hektarů, navržený podle objektů Arsenalu (zbrojnice ve Vídni) se stal protiváhou města uzavřeného za hradbami a patří k nejrozsáhlejším komplexům svého druhu ve střední Evropě.

VÝSTAVBA AREÁLU

 

Hlavní fáze výstavby areálu vojenských škol v Hranicích probíhala v létech 1853 - 1863. Architektonickou koncepci budov vytvořil profesor vídeňské techniky Carl Wilhelm Christian von Doderer (1825-1900). Ve shodě s dobovou praxí bylo členění domů, zadní a boční pohledy i interiéry, kromě reprezentativních sálů a kostela, záležitostí výhradně inženýrsko-vojenskou. Proto výstavbu velké části budov řídil ženijní setník Karl Schmidt (asi 1836-1888), který je také podepsán na většině plánů vojenských škol dochovaných v Ústředním vojenském archívu v Praze. V souvislosti se stavbou jednotlivých objektů jsou také zmiňováni setník vojenského stavitelství František Češka (Czeschka), místní stavitel Klement Zástěra nebo pevnostní stavitelé Maader, Kotas, Frantz Katzmayer a Matěj Resek.

 

JEZDECKÁ KADETKA

Podle původní koncepce ze začátku padesátých let devatenáctého století byly do Hranic situovány Vševojskový vyšší výchovný ústav a Výchovný ústav jezdectva. Dva bloky těchto budov stály po stranách rozsáhlého cvičiště. Levý objekt výchovného ústavu jezdectva (od roku 1920 nazývaný dům Jana Jiskry z Brandýsa) postavili v létech 1853-1856 a později jej proslavila především jezdecká kadetní škola. Byla navržena jako novorománská dvoupatrová budova s jednopatrovými bočními křídly a krytou zimní jízdárnou na protilehlé straně čtvercového dvora.

REÁLKA

Dům na pravé straně areálu vojenských škol byl stavěn jako vyšší výchovný vojenský ústav (podle pozdějšího pojmenování dům Jana Žižky z Trocnova), ale nejvíce jej proslavila vyšší reálná škola. Ústav byl vystavěn během tří let a už 1. července 1856 se konala ve městě velká slavnost na počest příchodu prvních chovanců (zöglingů). Průčelí vychází z novorománského tvarosloví, na středový třípatrový rizalit navazují dvoupatrová křídla.

DŮM PRO DŮSTOJNÍKY

Poté, co bylo rozhodnuto přesunout do Hranic také dělostřeleckou akademii, byl v létech 1860 až 1863 areál více než dvojnásobně rozšířen, vystavěn kostel a do prostoru cvičiště mezi dvě stávající budovy škol umístěn třetí objekt akademie (Důstojnický obytný dům, podle pozdějšího pojmenování Dům T.G.Masaryka). Ze všech objektů v areálu je nejmohutnější a nejhonosnější. V koncepci klasicizující tří až čtyřpatrová budova zdobená novorománskými, ale také novogotickými prvky, vyniká především středovým rizalitem s dvoupatrovým balkónem zdůrazňujícím vstup.

Mezi trojicí hlavních budov byly vsazeny dva jednopatrové vedlejší domy. Podél dnešní ulice Čsl. armády tak vzniklo jednotné 538 metru dlouhé průčelí a v interiéru téměř stejně tak dlouhá chodba, ale od začátku členěná do několika samostatných částí. Na fasádě střídmé spojné budovy z roku 1862 vynikaly výraznými postranními rizality s nárožními fiálami a pěti sdruženými okny. Součástí traktu mezi kadetkou a budovou pro důstojníky byly také tři slavnostní sály, z nichž nejvýznamnější je bílo-zlatý novobarokní Zrcadlový sál.

Na nádvoří budovy reálky postavili v létech 1860-1863 kapli sv. Barbory (Institutskirche), která byla považována za skvost areálu vojenských ústavů. Wilhelm Doderer pojal kostel zasvěcený patronce dělostřelců jako novorománskou baziliku o rozměrech 16x25 metrů s jednou před hmotu stavby předsazenou  věží s novogotickým tvaroslovím i některými prvky maursko-byzantského slohu. Vnitřní výzdobu kostela provedli vídeňští malíři Karel Jobst, Karel Gayling a sochař Josef Leimer. Z bohatého vybavení interiéru se po roce 1945 téměř nic nezachovalo.

 

ZEMĚBRANA

Blíž k městu, pod areálem vojenských školských ústavů, postavila obec v pozdějších letech další vojenské objekty, které dnes v podvědomí veřejnosti s ostatním areálem zcela splynuly. Byly to zeměbranecká kasárna a skladiště pro domobranu (K. und K. Landwehr-Kaserne, později Štefánikovy kasárny), postavené v létech 1889-1890, důstojnická budova zeměbraneckých kasáren z let 1895-1896 (v současnosti slouží jako obytný dům) a kasárna domobrany z roku 1897, v roce 2004 zbourané. Jedná se o dvě rozlehlé, ale architektonicky nevýrazné, historizující budovy, spojené nižším podélným křídlem, vybudované od místních stavitelů Franze Anderse, Aloise Jambora a Zachariase Herrmanna pod vedením inženýra Franze Hauba.

 

 

Na poli v blízkosti města tak postupně vyrostl na 21 hektarech rozsáhlý komplex budov, který doplňovaly vedle rozsáhlého cvičiště a parku s altány, mostky, četnými lavičkami nebo kovovými plůtky také botanická zahrada, hřiště, střelnice, jízdárny i hřbitov. Plán z dubna 1862 zobrazuje osově symetrický francouzský park, bránu, ohradní zeď s novorománskými nárožními věžemi a bastiliony. Vedle hlavích budov se v areálu nacházelo několik desítek víceméně profánních staveb, avšak sladěných novorománským nebo obecně historizujícím dekorem: nemocnice, veterinární stanice, kuželny, vodárny, stáje, chlévy, kovárny atd. Z roku 1878 pochází plán klasicizující tělocvičny s kamny zdobenými ve stejném slohu a s dřevěným dekorativním stropem. Místnosti byly osvětlovány svítiplynem, ústavy měly vlastní vodovod i plynojem. Ke školám přináležela také plovárna s loděnicí na nedaleké řece Bečvě. V okolí se k ústavům přidružovaly lokály, nejrůznější krejčovství, sedlářství, fotografické ateliéry a další instituce sloužící výhradně pro pedagogy, důstojníky a chovance škol.

Pocit z "města ve městě" navozuje nejen rozlehlost areálu s vlastním kostelem a nemocnicí, ordinací zubaře, lékárnou, důstojnickým kasinem, ale i výčet místností budovy vyšší reálné školy, kde vedle ložnic a učeben najdeme i vlastní technická, přírodovědná a geograficko-historická muzea se stálými expozicemi nebo střelnici, šermířské, divadelní a jiné společenské sály. Už od roku 1918 budovy postupně chátraly. Časté změny funkce a vlastnictví armády zapříčinily, že z původního vybavení se téměř nic nezachovalo. Také fasády budov a především interiéry byly znehodnoceny účelovými úpravami nebo zcela zničeny.

Hranický areál patří mezi největší vojenské objekty vybudované v závěru rakouského císařství na Moravě a je srovnatelný snad jen s olomouckou táborovou pevností z let 1852 až 1874. Velkorysostí, počtem objektů a monumentalitou budov nemají vojenské školské ústavy v Hranicích srovnání. Svou rozlohou, konkurující celému městu, které se do té doby z velké části tísnilo ve středověkých hradbách, i společenským a hospodářským významem zásadně proměnily ráz tohoto převážně zemědělského městečka.

Hranický literát Jan Karel Rýpar popisuje v časopise Die Biene v roce 1852 boj mezi Brnem, Kroměříží a dalšími městy o umístění rakousko-uherských ústavů. Proč tento zápas, ve kterém šlo o nemalý vzrůst pracovních příležitostí a prestiže města, nakonec vyhrály Hranice (Mährisch Weißkirchen), se dnes můžeme jen domýšlet. Rozhodující úlohu v této volbě jistě sehrála již dostavěná železnice spojující město s Vídní a Krakovem. Vítězství mělo nedocenitelný význam pro rozvoj Hranic, které byly podle sčítání v roce 1876 se svými 7200 obyvateli jedním z největších měst Moravy.

 

Nahoru